Jak jsem začala vystupovat z komfortní zóny. A co mi při tom nejvíc pomáhá?

Není tomu tak dávno, co jsem si myslela, že nikdy nepromluvím na kameru. A pokud jo, tak se nepodívám na výsledek. Že nebudu mluvit před lidmi. Že nepůjdu s kůží na trh. Ve škole (střední i vysoké) jsem udělala pár manévrů, abych se vyhnula mluvení před druhými. Byla jsem z těch, kdo se raději drží vzadu, než aby byli vidět. Dusil mě strach ze ztrapnění a řešila jsem, co se o mně honí v hlavách druhým.

Je tomu pár dní, co jsem si uvědomila, že letos vykračuji z jedné komfortní zóny za druhou. S tím, jak jsem se před více než rokem rozhodla, že si založím svou vlastní praxi jsem spustila drobnou osobní lavinu. Ani jsem netušila, co všechno to obnáší.

Všechno to začalo tím, že jsem si zrekonstruovala terapeutovnu a začala přemýšlet, jak o sobě dát vědět. Jak seženu klienty? Vytiskla jsem letáčky a založila sítě. Nabídla sama sebe. A tady to začalo. Vědomě jsem dala stopku myšlenkám "co si o tom myslí druzí". Bez tohoto přepnutí v hlavě bych skončila dříve, než začala. 

Šlo to dál. Protože jsem na vesnici a lidé podobné služby hledají spíše ve městech, bylo mi jasné, že musím do propagace šlápnout o něco víc. Na sítě jsem začala pravidelně přispívat. 

Další zlom nastal, když jsem poprvé promluvila na kameru. Myslela jsem, že nebudu schopna se na výsledek podívat. Zkousla jsem zuby a koukla na to. Nebylo to tak zlé. Poslání "reelu" do světa jsem vyřešila tak, že jsem ho prostě vyslala do světa :-). Neřešila jsem, co přijde. Nejhorší varianta byla, že lidé usoudí, že je to trapné, přejdou to a za chvíli se na to zapomene. Tradá, hotovo. Odezva byla vcelku dobrá.

A tak to šlo dál. Nemám nijak velké publikum, ani statisícové dosahy. Ale lidé to vidí a já jsem s tím v pohodě. Občas mě přepadnou pochyby - možná poměrně často. Není to blbost? Nedělám si tím spíš škodu, než užitek? Většinou se s nimi vypořádám. Pomáhají mi zpětné vazby, které mi dávají známí i neznámí. A s obsahem jsem vlastně spokojená. To, co mě frustruje je fungování algoritmu sociálních sítí. To je ale na jiný článek. 

Na sítě dnes přispívá "každý druhý". Není to zrovna počin na nobelovku nebo něco, za co bych si zasloužila obdiv. Pro mě je to ale významný krok na cestě kupředu. To, že mluvím na kameru, kouknu na sebe a zveřejním to je něco, co bych ještě 2 roky zpět považovala za úplné sci-fi.

Workshop, podcast, školení ve firmě

O maličko později jsem se rozhodla zajít ještě o krůček dál a začala plánovat workshopy a školení. Je to také počin "v plenkách", ale děje se. Workshopy pro pár účastníků a školení pro firmy. Naprosto jsem se nadchla. Moc jsem nepřemýšlela a začala jsem podnikat kroky k tomu, aby se toto přání stalo realitou.

Když se blížil první workshop, mé pocity byly jako na houpačce. Chvíli jsem jela na vlně euforie a nadšení a za chvíli se propadla do hlubin pochyb. Kdo jsem, abych předávala informace druhým? A ještě za to chtěla peníze? Co když to bude úplné fiasko? Věděla jsem, že už nevycouvám. Asi hodinu před prvním workshopem jsem měla na hrudi desetikilový balvan. Bála jsem se, že se mi rozklepe hlas a zapomenu vše, co jsem chtěla předat. 

V momentě, kdy workshop začal jsem se uvolnila. Místy jsem byla ve flow, místy jsem se musela soustředit více, ale myslím, že nervozita na mě nebyla znát. Kouzlo :-). Bezprostředně po workshopu jsem byla nadšená, šťastná a spokojená. Okamžité zpětné vazby byly dobré! Zvládla jsem to.

V noci přišly pochyby. Mluvila jsem srozumitelně? Mělo to hlavu a patu? Nebylo to moc banální? Nebo neměla jsem něco vysvětlit víc? Moc jsem se nevyspala. Celý další den se mě držela úzkost. To jsem teda nečekala. Předpokládala jsem, že workshop skončí a pro mě se vše uzavře. Ale ne. Ještě pár dnů trvalo, než jsem sama sebe uklidnila, že vše proběhlo tak, jak mělo. Opadla úzkost, opadla euforie. Zůstal pocit ze snad dobře odvedené práce.

Ještě jsem pořádně neintegrovala zážitek z workshopu a přistála mi v klíně příležitost pro další novou zkušenost. Tentokrát nebyla z mé hlavy a nešla jsem jí ani nijak naproti. Byla jsem oslovena svým klientem, zda bychom nenatočili podcast. On má svůj YouTube kanál a popularizuje vědu. Nejsem vědec, nedělám vědu. Ale kývla jsem na to. Postupovala jsem stejně jako u všeho. K něčemu se zavážu a "podružnosti" budu řešit až potom.

I proces v mé hlavě probíhal stejně. Euforie, úzkost, obavy, nadšení, úzkost, obavy, euforie... Hodinu před natáčením niterná panika, kámen na hrudi. Úzkost opadla asi minutu po začátku. Po skončení opět radost, úleva a v noci - nečekaně - pochybné myšlenky :-). Staré dobré pochyby. V hlavě jsem si přehrávala své odpovědi a napadaly mě mnohem lepší a promyšlenější alternativy. Měla jsem zlost na otázky. Proč se zeptal na tohle a nezeptal se raději na tamto?  Ach jo. A na výsledek si budu muset počkat.

A co teď? Co dál? Mám potřebu to posouvat zase o kus dál? Můžu se ptát - proč to dělám? Zcela jasně mě to stojí spoustu mentální kapacity, přináší mi to úzkost a nepříjemné pocity. Ale posouvá mě to. Osobně i profesně. Učím se na tom. Objevuji věci, které jsem netušila, že v sobě mám. 

Vím, že čím víc opouštím svou komfortní zónu, tím víc se vystavuji případnému zklamání, chybám nebo odsouzení ze strany druhých. 

Možná si tohle čtete a jste na své cestě mnohem dál než já. Možná všechny zážitky, které popisuji jsou pro vás stále v zóně komfortu. Každý jsme jiný a pro každého je výzvou něco jiného. Někdo úzkost, pochyby a obavy nezná ani na podiu před tisícihlavým publikem, jiný se s nimi potýká při cestě do obchodu.

Možná jste ve fázi, kde já byla ještě před necelými dvěma lety. A možná se taky chystáte opustit svou zónu, a to klidně v jiném směru. Třeba si z mé zkušenosti můžete taky něco vzít.

 Co mi tedy nejvíce pomohlo? 

• Jak jsem zmínila ze začátku, zásadní pro mě byla změna mindsetu. Chci-li dělat něco, co vyžaduje sebepropagaci a sebeprezentaci, musím odsunout stranou myšlenky "co si o tom pomyslí...". Vždycky si někdo něco pomyslí a já moc neovlivním, co si pomyslí. Vždycky bude někdo, kdo se mnou nebude souhlasit, komu budu připadat směšná nebo trapná. Rozhodla jsem se nedělat z toho svůj problém. 

• Evidentně mi funguje udělat si závazek. Promyslím si projekt a ve fázi nadšení si naplánuji něco, co mi znemožní z něj vycouvat. Zajistím si tak, že mě pochyby a úzkost nepřeválcují a nepřinutí mě si celou akci rozmyslet. Aby bylo jasno - úzkost a pochyby mě válcují pravidelně, ale já mám moc dobrý důvod s nimi pracovat, nevzdat to a dojít do cíle. 

• Dále mi pomáhá dát si odpověď na otázku "co nejhoršího se může stát?". Většinou zjistím, že i nepříjemný výsledek není život ohrožující nebo kariéru ničící. V podcastu nepromluvím, omluvím se, kluci si sbalí svůj ansámbl, trošku si pobrblají, že ztratili čas a já si řeknu "aspoň jsem to zkusila".

• Co můžu udělat pro to, abych maximalizovala pocit, že jsem se připravila jak nejlépe to šlo? Jak můžu ošetřit faktory, které by mi mohly podkopnout nohy?

• Můžu se poučit z minulosti? Mám za sebou nějakou zkušenost, které jsem se obávala a nakonec ji zvládla? Je možné, že ze začátku bude odpověď "ne, nemám". Ale s každým dalším zdařilým výstupem z komfortní zóny budu mít další penízek v kasičce zkušeností. 

• Když mě přepadne úzkost těsně před výstupem (ať je jakýkoliv), zaměřím se na dlouhý výdech, zpřítomnění, procházím se, vyklepávám ruce. Funguje to. Aspoň malinko.

• Práce s pochybami je pro mě těžší. Když mě přepadnou předem, snažím se aktivně přemýšlet nad faktory, které mi hrají do karet. Jaké jsou důvody, které podporují myšlenku, že bych mohla uspět? 

• Obavy po události si asi potřebuji prožít. Neumím je odfiltrovat. Občas v hlavě argumentuji, jindy potřebuji slyšet ujištění někoho z přítomných nebo vidět výsledek na vlastní oči. 

Vydala jsem se na zajímavou cestu. Kdybych na začátku tušila, kudy povede, možná bych zpanikařila a do ničeho se nepouštěla. Ale jsem tady. Není to jednoduché a není to pohádka. Je to náročná jízda, jak na horské dráze. A já mám horské dráhy ráda. Zjistila jsem, že je v životě nejspíš potřebuju. 

Máte-li zájem vidět výsledek mého prvního podcastu, najdete ho tady: