Září a říjen. Dva měsíce, které se slily do jednoho dlouhého maratonu. V práci bylo rušno, doma taky. Děti, klienti, termíny, povinnosti, sebevzdělávání, rodinné návštěvy. A do toho manžel s bolavými zády, neschopen zvednout ani tašku s nákupem. Takže jsem zvedala a zvládala já.
Všechno.
Tašky.
Dřevo na topení.
Zahradu.
Péči o děti.
Práci.
I vinu, když jsem cítila, že už to prostě nezvládám.
Bylo toho moc. Objektivně i subjektivně.
A já jsem to cítila všude.
Bušilo mi srdce, hlava jela na plné obrátky, ztuhlé trapézy, tělo neustále v pohotovosti. Jako bych před sebou tlačila obří kouli, která na sebe nabalovala další a další lepkavé kousky.
A přitom se do té koule lepily i hezké věci.
Rodinná návštěva. Výlet s kamarádkou.
Všechno supr, všechno fajn.
Ale i tohle už bylo moc.
Bylo 30. října. Po několika měsících jsem šla běhat. Bylo to super. Věděla jsem, že přesně tohle potřebuju. Být na sluníčku, hýbat se, omezit podněty, nároky a povinnosti.
Cítila jsem, že jestli nezastavím, tak mě tělo nebo psychika zastaví samy.
A tak jsem se spontánně rozhodla, že listopad bude měsícem pro sebe.
Začala jsem ubírat v práci.
Prioritizovat čas pro běhání, čtení, cvičení, hraní si s dětmi, odpočinek a nicnedělání.
A spolu s tím vznikla i výzva #listopadprosebe, která vznikla jako inspirace pro mě samotnou i pro druhé, kteří možná zažívají podobné přetížení.
Často si pod pojmem sebepéče představíme něco hezkého a voňavého – koupel, kosmetiku, masáž, wellness.
Ano, to tak taky patří. Ale psychická sebepéče má mnohem hlubší vrstvy.
Začíná někde úplně jinde.
A tak jsem si vyextrahovala šest způsobů, jak o sebe pečovat.
Správně nastavené hranice chrání náš čas, sebeúctu a energii. Pokud znám své hranice a uvědomuju si priority, je pro mě snazší někoho a něco odmítat. Ne proto, že jsem nezdvořilá, ani proto, že jsem sobecká. Ale protože jsem si vědomá svých vlastních potřeb a kapacit, které nejsou neomezené.
Odmítat můžeme s laskavostí. A někdy to znamená říct "ne" i těm nejbližším.
"Dělám věci protože chci nebo proto, že neumím říct ne?"
Silní lidé vše zvládají samy. Správná žena je superhrdinka. Nepotřebuje s ničím pomoc. Není přece neschopná.
Jenže ve skutečnosti to není síla, ale past.
Říct "potřebuju pomoct" není slabost.
"Jaká je jedna věc, kterou bych mohla delegovat? Jaká je jedna věc, se kterou by mi mohl pomoci někdo jiný?"
Pauza. Procházka. Dortík.
Často věci dělám, aby měly "smysl" – aby byly produktivní, užitečné, přínosné.
Jenže někdy je třeba:
Sedět s kávou a koukat do prázdna.
Projít se bez cíle.
Dopřát si radost jen proto, že můžu.
"Co bych si skutečně chtěla dopřát?"
Někdy k sobě nemluvíme zrovna příjemným hlasem.
"Zase jsi to nestihla."
"Měla bys víc makat."
"Jsi neschopná."
Kdybychom takhle mluvili s kamarádkou, nejspíš by se s námi přestala bavit.
Tak proč to děláme sami sobě?
Laskavost k sobě není sebestřednost.
Je to forma duševní hygieny.
Když k sobě mluvíme s pochopením, tělo se uvolní.
Všichni máme kolem sebe lidi, kteří berou víc, než dávají.
A někdy zůstáváme v jejich blízkosti ze zvyku, ze strachu, z pocitu povinnosti.
Zdrav vztah nepřináší úzkost z každé očekávané interakce.
Začala jsem si víc všímat, jak se po setkání s lidmi cítím.
Nabitá, nebo vyčerpaná?
A podle toho jsem začala filtrovat.
Ne proto, že bych si druhých nevážila,
ale proto, že si vážím sebe.
Když jsem si dovolila zastavit, svět se nehroutí. Ani můj mikrosvět.
Že klienti počkají.
Že děti jsou šťastnější, když jsem klidná, ne když je všechno perfektní.
Úklid mi taky nikam neuteče.
Je ok nic nedělat, neposouvat se vpřed, nebýt produktivní.
Když se zastavíme až tehdy, když už jsme vyčerpaní, je to pozdě.
Péče o sebe by neměla být až plán B.
Je to prevence.
Zdravá rovnováha mezi dáváním a přijímáním.
Návrat k sobě není sobectví.
Zeptej se sama sebe:
Co teď potřebuju já?
Co mi dělá dobře?
Co můžu pustit?
Chcete-li začít pracovat na svém duševním zdraví a spokojenosti, ale nevidíte to na terapii, můžete se podívat na E-book Pět pilířů spokojenosti: Praktický průvodce duševním zdravím a spokojeným životem.
Září a říjen. Dva měsíce, které se slily do jednoho dlouhého maratonu. V práci bylo rušno, doma taky. Děti, klienti, termíny, povinnosti, sebevzdělávání, rodinné návštěvy. A do toho manžel s bolavými zády, neschopen zvednout ani tašku s nákupem. Takže jsem zvedala a zvládala já.
Duševní zdraví je neuvěřitelně komplexní záležitost. Dalo by se o něm psát, číst nebo přemýšlet do nekonečna. Sepsala jsem pět věcí, které bych byla ráda, aby lidé o duševním zdraví věděli. Výčet to není vyčerpávající, věřím, že kdybych nad tímto tématem přemýšlela jindy, napadne mě jiná důležitá pětice.
Teplé barvy, padající listí, barevné lesy, dýně, huňaté svetry, teplé nápoje, zpomalení. Ale také méně energie, úbytek světla a sluníčka, propady nálad, melancholie. To vše patří k podzimu. "Podzimní splín" není diagnóza, ale poměrně častý stav, který dovede potrápit. Dobrá zpráva je, že existují způsoby, jak na tento stav vyzrát. Připravila jsem...
Pokud ke mně přijdete na terapii, jedna z prvních věcí, kterou spolu uděláme je vyplnění krátké sebeposuzovací škály. Jedná se o jeden papír se čtyřmi stupnicemi, kde ohodnotíte, jak se vám v posledním týdnu dařilo. Tento nástroj se nazývá ORS škála, což je zkratka pro Outcome Rating Scale, tedy škálu hodnocení výsledků. Někteří terapeuti využívají...